Barva je světlo

Společná výstava s Václavem Kočím, Výstavní síň Chrudim, 2023

Letní výstavu v Pippichově divadle charakterizují barvy, světlo a proměny. Projekt dvou brněnských umělců, sochařky Zuzany Bartošové a malíře konceptuálního založení Václava Kočího, je dialogem o barvě a světle. Pro oba, i když pro každého jinak, je barva důležitým médiem sdělení.

Když říkáme, že nějaký předmět má v našem světě určitou barvu, rozumíme tím, jakou barvu nejvíce odráží nebo nejméně pohlcuje. Světlo má z pohledu fyziky povahu částice i elektromagnetického vlnění. Světlo vidíme v rozsahu 380-780 nm vlnové délky. Světlo bývá spojené s poznáním. Barevné světlo dopadající do prostoru skrze skleněné vitráže hrálo důležitou roli v gotických stavbách, zastupovalo boží přítomnost. Vědec a alchymista Isaac Newton rozdělil světlo na sedm základních barev, protože sedmička je prvočíslo s mystickými významy. Světlo a barvu vnímáme skrze psychologické a funkční působení.

Ve světě umění se odlišuje světlo denní a umělé a světlo vyzařující a dopadající. Bez dopadajícího světla by většina umění, soch i obrazů, nebyla vidět. Vyzařování můžeme připsat zlatu, drahokamům, mystické stránce artefaktů a hlavně kinetickým objektům, jež mají dlouhou tradici. Neony používal před sto lety průkopník kinetismu, kutnohorský rodák Zdeněk Pešánek. Čechoameričan Frank Malina se zabýval luminiscencí od roku 1953.

            Obvyklým materiálem je pro Zuzanu Bartošovou 3D tisk, ale pro chrudimskou výstavu vybrala úplně nové interaktivní objekty citlivé na lidské impulsy. Smotky prefabrikovaných trubic reagují na dotyk (váha, tep, teplota), dech (alkohol) anebo čistě na lidskou přítomnost (hluk a zvuky). V blízkosti objektů lze dupat, tleskat, zpívat, hrát na hudební nástroje a dílo se barevně proměňuje. Autorka pracuje s opakujícími se barevnými cykly led světla, s počítačovým softwarem a různými senzory, včetně termosenzitivních. Světlo nechává kroužit a rytmicky zářit v prefabrikovaném materiálu, odložených recyklovaných trubkách, chráničkách kabelů, tzv. husích krcích. Umělkyně vybírala sledované parametry s vědomím, že každá lidská bytost je jedinečná, a dokáže původně bílé trubice rozehrát do odlišného barevného akordu. Vzhled svítících objektů je matoucí. V zatemněné prostoře, takzvaném black boxu, je podoba objektu sotva zřetelná, pozorujeme hlavně pulzující světlo. V čistém bílém funkcionalistickém sále se mnohem více projevuje kumulativní princip. Klubka, hadi, kupky sena, neurčitý tvar zacyklených vodičů světla může připomínat mimozemskou galaxii, nebo uzel nervových vláken vnímavých k různým projevům života.

Václav Kočí a Zuzana Bartošová společně vytvořili situaci, v níž na barevnou proměnu objektů reagují horizontální i vertikální obrazy a koláže sestavené z barevných pásků. Obojí společně se propisuje do naladění prostoru. Svítící objekty přímo vybízejí návštěvníky k účasti na barevné hře.

Text: Martina Vítková