Nová příroda_Prototyp Brno

Nová příroda, festival Prototyp, Brno, 2024

Všechno na světě se stále opakuje dokola, války, pandemie, architektonické styly, život a smrt. Někteří si vytváříme vlastní cykly, ze kterých jen neradi vystupujeme, nalezneme životní rytmus, stereotyp, kterého se držíme a neustále se v něm točíme. Ráno vstaneme, jdeme do práce, po práci si otevřeme pivo, uspíme děti, pustíme si seriál a jdeme spát. Po dvaceti letech si třeba můžeme dovolit hypotéku, tu splatíme a pak umřeme a vše začne zase někde jinde celé znova a pořád dokola, jen trošku jinak, nově. Těžko z těchto cyklů vystupujeme, je to tak přirozené, normální. Svět se mění, lidé stále cirkulují, místo leknínů LED pásky, plastové trubice nahradily liány, je to náš svět, člověk si ho stvořil. Je to nová příroda, co člověk vytvořil, je mu přirozené, přírodní. Světla rychle blikají, plasty vykukují z asfaltu jako červi z hlíny. Jak z cirkulací vybočit? Můžeme se z nich vymanit? Každý z nich můžeme ven, jen zhmotnit svou odvahu a vystoupit z davu. Ti, kteří vystoupí, posunou svět zase o kousek dál, k cestě na Mars, jaderné katastrofě, nové přírodě.

100€

100€, skupinová výstava SCOOTER VI. – akcia mladého umenia, Galéria Jána Koniarka, spolupráce s Andreou Uváčikovou, Trnava, 2024

Inštalácia, v krorej sme sa rozhodli vytlačiť 3D tlačou z vodou rozpustného (ekologicky nezávadného materiálu) náš sľúbený honorár za výstavu, 100 €, odráža krízu odmeňovania umeleckej práce, ktorá je často vykonávaná v lepšom prípade za náklady za materiál, v horšom prípade zdarma alebo za mizivý honorár. Dlhodobo je takáto situácia pre umelcov neúnosná, a to ako z finančného hľadiska, tak aj z hľadiska osobnej motivácie a hrozby vyhorenia. V širšom diskurze nadväzujeme na debatu o statuse umelca ako o jednom z možných riešení tejto krízy. Dielo je procesuálne, pričom sa postupne vplyvom vystavenia sa podmienkam (dážď, vietor atd.) rozpúšťa.

Text: Andrea Uváčiková

Metoda ledovce

Metoda ledovce, skupinová výstava No Weather Today, Galerie města Plzně, spolupráce s Andreou Uváčikovou, 2023

„Je to len špička ľadovca.“ Špička ľadovca ako niečo povrchové a povrchné, čo vidíme voľným okom, ale pod tým je zvyčajne niečo viac. Špička ľadovca ako malá časť toho, čo je. Ako predzvesť toho, čo bude.

Inštalácia si prepožičiava na prvý pohľad prvoplánovú myšlienku topenia ľadovcov v dôsledku globálneho otepľovania. Bohužiaľ aj v dnešnej dobe sa mnohým ľuďom zdá byť globálna environmentálna kríza tak vzdialená, že ju považujú za niečo, čo sa deje „mimo nich“, za niečo, čo sa ich netýka, prípadne ju úplne popierajú. Koho a ako ovplyvňuje to, že niekde na opačnom konci zemegule sa topí ľadovec alebo že teplota mora stúpne o pár stupňov? Je to len špička ľadovca. Pod ňou je balík známych následkov, ktoré našu planétu čakajú, ale aj neznámy priestor nášho budúceho sveta, ku ktorému sa približujeme našim každodenným spôsobom života. Môžu byť aj naše obavy, strachy, stres a ďalšie subjektívne prežitky následkom toho, ako ako spoločnosť fungujeme? Môžu byť aj ony symptómom života, ktorý je až úzkostne separovaný od problémov „tam vonku“, tam na druhom konci planéty, separovaný od prostredia, v ktorom žijeme? A naopak: sú naše subjektívne problémy naozaj subjektívnymi, alebo v kontexte celoplanetárneho vývoja ponúkajú aj iné vysvetlenia, než že sú akousi „vadou každého jednotlivca“?

Text: Andrea Uváčiková

Instalace se skládá ze dvou objektů, první obsahuje text HOT, který je ponořen do akvária. Text je vytisknutý z rozpustného plastu PVA, na kterém je nános tiskařské barvy. Dílo je procesuální. Po rozpuštění písmen se potopí pouze barva.

Druhý objekt obsahuje sochu připomínající ledovec, kde je rozpustná pouze špička. Objekt je umístěn v akváriu spolu s čerpadlem, které čerpá vodu na špičku objektu. Voda se spustí pouze když přijde návštěvník, u objektu je umístěn senzor pohybu.

Instalace obsahuje kresby/texty, které navazují na objekty. Kresby se rozpínají do prostoru v okolí objektů na podlaze.

Text: Andrea Uváčiková

Nikdy nerealizované sochy, VIR Virtual Gallery

Virtuální výstava, kurátorka: Andrea Uváčiková, VIR Virtual Gallery, 2023 

https://www.instagram.com/reel/CxdGDdPs5Lp/

Výstava nikdy nerealizované sochy Zuzany Bartošové je souborem nikdy nerealizovaných soch, které jsou poprvé k vidění v galerii VIR. Autorka využívá virtuální prostor galerie a jeho specifiká, jakými je kupříkladu nepřítomnost gravitace, možnost prohlédnutí soch z neobvyklých ůlhlů, či detailů soch. Součástí výstavy je jsou také 2D obrazy reprezentující další nerealizované sochy nebo jednotlivé fáze, dokumentující jejich vznik.

Čo je obsahovým základom tvojej tvorby? 

Převážně se zajímám o tak zvané Cirkulace, stále se opakující stavy, kterým dávám hmotnou podobu nebo i tu virtuální. K opakujícím se dějům v každodenním životě se snažím hledat vhodnou podobu například ovlivněnou příkazem v programu. Všeobecně se dá říct, že bojuji se stereotypem a tím, jak z něho vybočit, přijde mi, že si vytváříme určité bubliny, cesty nebo i rituály z kterých se pak jen těžko dostáváme a stále je opakujeme dokola.

 Aké technológie využívaš v tvorbe? 

 V poslední době jsem se vzhlídla v 3D tisku, vždycky mě tato technologie fascinovala a v tvorbě to nabízí nové možnosti, které se doplňují s mým myšlením.

 Čo je hlavnou myšlienkou výstavy Nikdy nerealizované sochy? 

 Představuju sochařské objekty, které jsou stále jen ve fázi mé představy a ráda bych je někdy zrealizovala ve větším měřítku, představuji si je většinou v kovu a že by mohly mít kolem 6 m. Takže se dá říct, že by výstava mohla oslovit někoho, kdo by měl prostředky na jejich realizaci. 😀

 Pracuješ hodne s materiálom. Ako vnímaš dematerializáciu sochárskych objektov virtuálne vystavených v galérii VIR? Posunula táto forma výstavy tvoje diela do ďaľších obsahových rovín? 

 Virtuální forma nabízí takřka jakékoliv možnosti a člověk může popustit uzdu své fantazii a nemusí se nějak omezovat přízemními věcmi, jako je statika, zemská přitažlivost, kopání základů nebo údržba materiálu. V průběhu tvorby mě začaly zajímat textury, které dávám objektům, postupem času jsem jim dávala pořád větší význam, až jsem se dostala k celkově konceptuálnějšímu pojetí. Textury fotím zásadně v domácím prostředí a mají vždy podobu spojenou s nějakými každodenními rituály. Hodně to asi souvisí s tím, že jsem na mateřské a doma trávím o hodně víc času. Textury tak vznikají třeba mícháním zaschlých laků na nehty, pasty na zuby, fotím hračky v mýdlové vodě, dětské kapky kombinuji se zeleninovým příkrmem nebo fotím, jak nám glitchuje televize, vše to souvisí s každodenními činnostmi a jsme zase u toho stereotypu.

 Vnímaš nejaké pozitíva a negatíva toho, že výstava je realizovaná vo virtuálnom priestore? 

Pozitivní je, že člověk nemusí shánět materiál a věc doopravdy vytvořit, i když to mě vlastně baví, takže je to částečně i negativní stránka. Taky trávím víc času u počítače, což je i pozitivní, protože je mnohem snazší s miminem odběhnout k počítači než do ateliéru brousit sochu. 😀

 Prečo neboli vystavené sochárske objekty nikdy realizované? 

 Zatím jsem nenašla čas k jejich realizaci, jsou moc nákladné finančně nebo nemám prostor k jejich výrobě.

 Súčasťou výstavy sú aj 2D obrazy. Akým spôsobom sa vzťahujú k vystaveným 3D objektom? 

 Jsou to vizualizace 3D objektů, takže jsou to zase sochařské objekty jen vyrenderované do 2D podoby.

 Pristihla som sa, že v rozhovore označujem tvoje sochy za sochárske objekty. Považuješ ich vzhľadom k ich digitálnej podstate za sochy, objekty, eventuálne za niečo iné? Moja otázka smeruje prirodzene aj k vzniku týchto diel? Ako vznikli? 

 Považuju je za rovnocenné sochařské výstupy, stejně jako kdyby byly už vytisknuté nebo svařené. Vznikají většinou nějakým experimentem s různými programy, ve kterých kombinuji určité funkce, některé částečně vytvoří program, jiné skládám ručně, důležité ale je, aby nějakým způsobem cirkulovali, takže používám uzavřené křivky, zmnožení jednoho prvku, kruh, osmičku nebo spirálu, ty pak kombinuji s příkazem v programu.

 Chceš k výstave ešte niečo dodať? 

 Myslela jsem si, že vystavovat ve VR bude o něco jednodušší, ale ukázalo se, že připravit modely tak, aby byly funkční přece jenom není tak snadné, a ne všechny moje experimenty jsou vhodné k vystavení nebo na ně prostě tahle realita ještě není dost připravená. 😊