Spojení

Spojení, Sympozium, Fiesta de arte, Tennenlohe, Německo, 2024

Socha s názvem Spojení propojuje současnost s historií, nové technologie s přírodním materiálem a snaží se vnést interaktivní prvek do sochy bez použití jakéhokoliv externího zdroje. Klade si za cíl propojovat nejenom technologie, ale i člověka se samotným dílem. Megafony umístěné v kameni mají sloužit jako naslouchátka, kterými si lze kámen poslechnout a po přiložení ucha slyšíme šumění. Pomyslně můžeme vidět skrz kámen a být tak součástí celé jeho historie, vrstvu po vrstvě. Kámen je provrtán skrz ve třech místech, na jednom konci je vždy umístěn 3D tištěný plastový megafon.

100€

100€, skupinová výstava SCOOTER VI. – akcia mladého umenia, Galéria Jána Koniarka, spolupráce s Andreou Uváčikovou, Trnava, 2024

Inštalácia, v krorej sme sa rozhodli vytlačiť 3D tlačou z vodou rozpustného (ekologicky nezávadného materiálu) náš sľúbený honorár za výstavu, 100 €, odráža krízu odmeňovania umeleckej práce, ktorá je často vykonávaná v lepšom prípade za náklady za materiál, v horšom prípade zdarma alebo za mizivý honorár. Dlhodobo je takáto situácia pre umelcov neúnosná, a to ako z finančného hľadiska, tak aj z hľadiska osobnej motivácie a hrozby vyhorenia. V širšom diskurze nadväzujeme na debatu o statuse umelca ako o jednom z možných riešení tejto krízy. Dielo je procesuálne, pričom sa postupne vplyvom vystavenia sa podmienkam (dážď, vietor atd.) rozpúšťa.

Text: Andrea Uváčiková

Decimace

Decimace, skupinová výstava OUT OF MIND OUT OF SIGHT, KUMST, spolupráce s Andreou Uváčikovou, Brno, 2024

Decimace je soubor dvou světelných interaktivních objektů, které mají základ v elementárních přírodních tvarech kamene a hory. Dílo ilustruje vztah člověka k přírodě a transformaci, která je všudypřítomná. V úvahách vycházím z přesvědčení, že to, co stvoří člověk je nám přirozené a tudíž přírodní, takže transformace nemusí být v zásadně vždy špatná. Vstup člověka je zde zásadní, proto jeho přiblížení k objektům mění šum přírody v šum digitální a otevírá tak prostor k zamyšlení se nad podobnostmi těchto dvou světů. Decimace je tak konstatováním současného nebo i budoucího digitálního světa, do kterého se schováváme a unikáme před tím skutečným. Pojem decimace je odvozen od jedné z funkcí, která byla použita při tvorbě objektů a současně připomíná pojem zdecimovaný, který může dobře vystihovat tuto transformaci nebo stav člověka. Můžeme tak říct, že objekty přejímají výrazové prostředky digitálního prostředí a ztvárňují tak přeměnu světa kolem nás.

Metoda ledovce

Metoda ledovce, skupinová výstava No Weather Today, Galerie města Plzně, spolupráce s Andreou Uváčikovou, 2023

„Je to len špička ľadovca.“ Špička ľadovca ako niečo povrchové a povrchné, čo vidíme voľným okom, ale pod tým je zvyčajne niečo viac. Špička ľadovca ako malá časť toho, čo je. Ako predzvesť toho, čo bude.

Inštalácia si prepožičiava na prvý pohľad prvoplánovú myšlienku topenia ľadovcov v dôsledku globálneho otepľovania. Bohužiaľ aj v dnešnej dobe sa mnohým ľuďom zdá byť globálna environmentálna kríza tak vzdialená, že ju považujú za niečo, čo sa deje „mimo nich“, za niečo, čo sa ich netýka, prípadne ju úplne popierajú. Koho a ako ovplyvňuje to, že niekde na opačnom konci zemegule sa topí ľadovec alebo že teplota mora stúpne o pár stupňov? Je to len špička ľadovca. Pod ňou je balík známych následkov, ktoré našu planétu čakajú, ale aj neznámy priestor nášho budúceho sveta, ku ktorému sa približujeme našim každodenným spôsobom života. Môžu byť aj naše obavy, strachy, stres a ďalšie subjektívne prežitky následkom toho, ako ako spoločnosť fungujeme? Môžu byť aj ony symptómom života, ktorý je až úzkostne separovaný od problémov „tam vonku“, tam na druhom konci planéty, separovaný od prostredia, v ktorom žijeme? A naopak: sú naše subjektívne problémy naozaj subjektívnymi, alebo v kontexte celoplanetárneho vývoja ponúkajú aj iné vysvetlenia, než že sú akousi „vadou každého jednotlivca“?

Text: Andrea Uváčiková

Instalace se skládá ze dvou objektů, první obsahuje text HOT, který je ponořen do akvária. Text je vytisknutý z rozpustného plastu PVA, na kterém je nános tiskařské barvy. Dílo je procesuální. Po rozpuštění písmen se potopí pouze barva.

Druhý objekt obsahuje sochu připomínající ledovec, kde je rozpustná pouze špička. Objekt je umístěn v akváriu spolu s čerpadlem, které čerpá vodu na špičku objektu. Voda se spustí pouze když přijde návštěvník, u objektu je umístěn senzor pohybu.

Instalace obsahuje kresby/texty, které navazují na objekty. Kresby se rozpínají do prostoru v okolí objektů na podlaze.

Text: Andrea Uváčiková

Nikdy nerealizované sochy, VIR Virtual Gallery

Virtuální výstava, kurátorka: Andrea Uváčiková, VIR Virtual Gallery, 2023 

https://www.instagram.com/reel/CxdGDdPs5Lp/

Výstava nikdy nerealizované sochy Zuzany Bartošové je souborem nikdy nerealizovaných soch, které jsou poprvé k vidění v galerii VIR. Autorka využívá virtuální prostor galerie a jeho specifiká, jakými je kupříkladu nepřítomnost gravitace, možnost prohlédnutí soch z neobvyklých ůlhlů, či detailů soch. Součástí výstavy je jsou také 2D obrazy reprezentující další nerealizované sochy nebo jednotlivé fáze, dokumentující jejich vznik.

Čo je obsahovým základom tvojej tvorby? 

Převážně se zajímám o tak zvané Cirkulace, stále se opakující stavy, kterým dávám hmotnou podobu nebo i tu virtuální. K opakujícím se dějům v každodenním životě se snažím hledat vhodnou podobu například ovlivněnou příkazem v programu. Všeobecně se dá říct, že bojuji se stereotypem a tím, jak z něho vybočit, přijde mi, že si vytváříme určité bubliny, cesty nebo i rituály z kterých se pak jen těžko dostáváme a stále je opakujeme dokola.

 Aké technológie využívaš v tvorbe? 

 V poslední době jsem se vzhlídla v 3D tisku, vždycky mě tato technologie fascinovala a v tvorbě to nabízí nové možnosti, které se doplňují s mým myšlením.

 Čo je hlavnou myšlienkou výstavy Nikdy nerealizované sochy? 

 Představuju sochařské objekty, které jsou stále jen ve fázi mé představy a ráda bych je někdy zrealizovala ve větším měřítku, představuji si je většinou v kovu a že by mohly mít kolem 6 m. Takže se dá říct, že by výstava mohla oslovit někoho, kdo by měl prostředky na jejich realizaci. 😀

 Pracuješ hodne s materiálom. Ako vnímaš dematerializáciu sochárskych objektov virtuálne vystavených v galérii VIR? Posunula táto forma výstavy tvoje diela do ďaľších obsahových rovín? 

 Virtuální forma nabízí takřka jakékoliv možnosti a člověk může popustit uzdu své fantazii a nemusí se nějak omezovat přízemními věcmi, jako je statika, zemská přitažlivost, kopání základů nebo údržba materiálu. V průběhu tvorby mě začaly zajímat textury, které dávám objektům, postupem času jsem jim dávala pořád větší význam, až jsem se dostala k celkově konceptuálnějšímu pojetí. Textury fotím zásadně v domácím prostředí a mají vždy podobu spojenou s nějakými každodenními rituály. Hodně to asi souvisí s tím, že jsem na mateřské a doma trávím o hodně víc času. Textury tak vznikají třeba mícháním zaschlých laků na nehty, pasty na zuby, fotím hračky v mýdlové vodě, dětské kapky kombinuji se zeleninovým příkrmem nebo fotím, jak nám glitchuje televize, vše to souvisí s každodenními činnostmi a jsme zase u toho stereotypu.

 Vnímaš nejaké pozitíva a negatíva toho, že výstava je realizovaná vo virtuálnom priestore? 

Pozitivní je, že člověk nemusí shánět materiál a věc doopravdy vytvořit, i když to mě vlastně baví, takže je to částečně i negativní stránka. Taky trávím víc času u počítače, což je i pozitivní, protože je mnohem snazší s miminem odběhnout k počítači než do ateliéru brousit sochu. 😀

 Prečo neboli vystavené sochárske objekty nikdy realizované? 

 Zatím jsem nenašla čas k jejich realizaci, jsou moc nákladné finančně nebo nemám prostor k jejich výrobě.

 Súčasťou výstavy sú aj 2D obrazy. Akým spôsobom sa vzťahujú k vystaveným 3D objektom? 

 Jsou to vizualizace 3D objektů, takže jsou to zase sochařské objekty jen vyrenderované do 2D podoby.

 Pristihla som sa, že v rozhovore označujem tvoje sochy za sochárske objekty. Považuješ ich vzhľadom k ich digitálnej podstate za sochy, objekty, eventuálne za niečo iné? Moja otázka smeruje prirodzene aj k vzniku týchto diel? Ako vznikli? 

 Považuju je za rovnocenné sochařské výstupy, stejně jako kdyby byly už vytisknuté nebo svařené. Vznikají většinou nějakým experimentem s různými programy, ve kterých kombinuji určité funkce, některé částečně vytvoří program, jiné skládám ručně, důležité ale je, aby nějakým způsobem cirkulovali, takže používám uzavřené křivky, zmnožení jednoho prvku, kruh, osmičku nebo spirálu, ty pak kombinuji s příkazem v programu.

 Chceš k výstave ešte niečo dodať? 

 Myslela jsem si, že vystavovat ve VR bude o něco jednodušší, ale ukázalo se, že připravit modely tak, aby byly funkční přece jenom není tak snadné, a ne všechny moje experimenty jsou vhodné k vystavení nebo na ně prostě tahle realita ještě není dost připravená. 😊

Barva je světlo

Společná výstava s Václavem Kočím, Výstavní síň Chrudim, 2023

Letní výstavu v Pippichově divadle charakterizují barvy, světlo a proměny. Projekt dvou brněnských umělců, sochařky Zuzany Bartošové a malíře konceptuálního založení Václava Kočího, je dialogem o barvě a světle. Pro oba, i když pro každého jinak, je barva důležitým médiem sdělení.

Když říkáme, že nějaký předmět má v našem světě určitou barvu, rozumíme tím, jakou barvu nejvíce odráží nebo nejméně pohlcuje. Světlo má z pohledu fyziky povahu částice i elektromagnetického vlnění. Světlo vidíme v rozsahu 380-780 nm vlnové délky. Světlo bývá spojené s poznáním. Barevné světlo dopadající do prostoru skrze skleněné vitráže hrálo důležitou roli v gotických stavbách, zastupovalo boží přítomnost. Vědec a alchymista Isaac Newton rozdělil světlo na sedm základních barev, protože sedmička je prvočíslo s mystickými významy. Světlo a barvu vnímáme skrze psychologické a funkční působení.

Ve světě umění se odlišuje světlo denní a umělé a světlo vyzařující a dopadající. Bez dopadajícího světla by většina umění, soch i obrazů, nebyla vidět. Vyzařování můžeme připsat zlatu, drahokamům, mystické stránce artefaktů a hlavně kinetickým objektům, jež mají dlouhou tradici. Neony používal před sto lety průkopník kinetismu, kutnohorský rodák Zdeněk Pešánek. Čechoameričan Frank Malina se zabýval luminiscencí od roku 1953.

            Obvyklým materiálem je pro Zuzanu Bartošovou 3D tisk, ale pro chrudimskou výstavu vybrala úplně nové interaktivní objekty citlivé na lidské impulsy. Smotky prefabrikovaných trubic reagují na dotyk (váha, tep, teplota), dech (alkohol) anebo čistě na lidskou přítomnost (hluk a zvuky). V blízkosti objektů lze dupat, tleskat, zpívat, hrát na hudební nástroje a dílo se barevně proměňuje. Autorka pracuje s opakujícími se barevnými cykly led světla, s počítačovým softwarem a různými senzory, včetně termosenzitivních. Světlo nechává kroužit a rytmicky zářit v prefabrikovaném materiálu, odložených recyklovaných trubkách, chráničkách kabelů, tzv. husích krcích. Umělkyně vybírala sledované parametry s vědomím, že každá lidská bytost je jedinečná, a dokáže původně bílé trubice rozehrát do odlišného barevného akordu. Vzhled svítících objektů je matoucí. V zatemněné prostoře, takzvaném black boxu, je podoba objektu sotva zřetelná, pozorujeme hlavně pulzující světlo. V čistém bílém funkcionalistickém sále se mnohem více projevuje kumulativní princip. Klubka, hadi, kupky sena, neurčitý tvar zacyklených vodičů světla může připomínat mimozemskou galaxii, nebo uzel nervových vláken vnímavých k různým projevům života.

Václav Kočí a Zuzana Bartošová společně vytvořili situaci, v níž na barevnou proměnu objektů reagují horizontální i vertikální obrazy a koláže sestavené z barevných pásků. Obojí společně se propisuje do naladění prostoru. Svítící objekty přímo vybízejí návštěvníky k účasti na barevné hře.

Text: Martina Vítková

Socha Marie Restituty Kafkové

Vizualizace soutěžního návrhu na vytvoření sochy Marie Restituty Kafkové, Brno, 2023

Hlavní myšlenkou celého návrhu je pomyslné propojení sochy s nedaleko stojícím rodným domem Marie Restituty v brněnských Husovicích. Rozměry sochy vycházejí z dispozice domu, kde ještě pod jménem Marie Kafková strávila první roky svého života. Socha zachovává poměr stran domu ve zmenšeném měřítku, aby více zapadl do určené lokality parku. Více než přesně přeneseným domem by měl být místem, kde je možné se skrýt před okolím a může tak sloužit k jakémusi zamyšlení, rozjímání či úkrytu před okolním světem. Stěny jsou seříznuty tak, aby nevytvořili zcela uzavřený prostor, ale propojili památník s parkem. Technologie 3D tištěného betonu je zvolena z důvodu, aby pomyslně jednotlivé vrstvy připomínaly vrstvení času. V jednotlivých vrstvách betonu tak můžeme spatřovat události a životní strasti, které Marii Restitutu za její život potkaly. Rozvlnění stěn a fluidní podoba domu připomíná určité zvraty, cesty a utrpení v jejím životě. Ve stěnách jsou umístěny dva skleněné kříže, které symbolizují její oddanost víře a odkazují na událost, kdy odmítala ze stěn nemocnice symboly víry sundat a dostala se tak do střetu s nacistickými orgány. Kříže ve stěnách jsou utaveny ze zeleného skla, jako odkaz na zálibu Marie Restituty v pivu, sklo by mělo vzdáleně svou barvou připomínat lahvové sklo. Kříže jsou umístěny tak, aby bylo možné jimi prohlédnout dovnitř či ven a jejich průsvitnost by měla umožnit slunečním paprskům proniknout skrz.

Technické řešení:

Památník se skládá ze dvou stěn ve tvaru L, které budou vytisknuté metodou 3D tisku z betonu. Tvar L měří: 4360mmX2630mm, tloušťka stěny 100 mm, každá stěna se skládá ze 2 vrstev tisku o průměru 50-70 mm. Pod stěnou je nutno umístit betonové základy v pásech 500 mm široké a 800mm hluboké. Tisk stěn by probíhal na místě.

Ve výšce 1500 mm je v každé stěně umístěn skleněný kříž o rozměrech 310X190, tloušťka 100mm. Kříže budou utaveny (technikou tavená plastika) ze speciálního skla, které je uzpůsobeno venkovním podmínkám s nízkou roztažností, které je schopné absorbovat rozdíly teplot.

Před památníkem bude umístěna v zemi kovová deska s nápisem Marie Restituta Kafková 1894–1943. Deska bude zhotovena z kovové desky o rozměrech 250X600mm ukotvena do betonového základu.

55KK

Instalace k 55. výročí klubu Konkrétistů, společná výstava s Andreou Uváčikovou před galerií AMB, Hradec Králové, 2022 a instalace v galerii Artičok

Symbióza

Symbióza, památník helenískému buku, před SUPŠ Jihlava-Helenín, 2022, dvě varianty návrhu a realizace 

Světelný objekt

Světelný objekt, samostatná výstava, galerie Stará radnice. Žďár nad Sázavou, 2022

Výstava světelný objekt představuje vybrané světelné objekty, které jsou určitým průřezem tvorby světelných objektů a instalací vzniklých mezi lety 2018 až 2022. Většina děl vznikala ve spolupráci s Andreou Uváčikovou a jsou tak často vytrženy z kontextů minulých výstav a projektů. Společným jmenovatelem objektů je však světlo. Na výstavě můžeme vidět objekty ze dvou sérií. První je s názvem A kumulace a reaguje na problémy spojené s velkým počtem obyvatel a volně tak navazuje na problematiku tohoto shromažďování. Instalace problémy s kumulacemi a tím spojeným shromažďováním neřeší, je pouhým konstatováním nebo zamyšlením se nad akumulací hmot v prostoru a tím spojenou akumulací tepla. Objekty vycházejí z úvah o prostoru a obydlích, která si stavíme, a jsou tak volným ztvárněním myšlenek o prostorových řešeních vycházejících z geometrizovaných hmot, které nás všudypřítomně obklopují. Tyto objekty reagují na své okolí a při větším počtu návštěvníků, se objekty zahřívají a mění barvu, díky tomu, že jsou vyrobeny z termosenzitivního materiálu. Světlo zde simuluje pocit tepla, které s ním je spojené.

Druhá série má název Shapeshift. Hlavním tématem je pojednání o objektu, jeho reprezentaci a remediaci. Výchozí inspirací pro vytvoření objektů byly tisky tvořené technikou suché jehly, serigrafické tisky a kresby objektů, jejichž autorkou je Andrea Uváčiková. Tyto studie přebírá Zuzana Bartošová a na jejich opětovném převodu do trojrozměrné formy (ovšem již v posunuté, digitalizované formě) rekonstruuje tvary do podoby minimalistických objektů. Klade v nich důraz na viditelnost struktur, které vznikají přirozeně při 3D tisku. Nástroje determinují i velikost a barevnost jednotlivých segmentů, z kterých jsou objekty sestaveny. Ačkoliv autorka zadává stejná vstupní data, použitím až třech různých tiskáren se v jednotlivých segmentech objevují drobné odlišnosti. Důležitou roli zde hraje struktura, tak zvaná výplň 3D tisků, která se jejich prosvětlením stává důležitým vizuálním prvkem. Tyto automaticky generované struktury, které by při normálních okolnostech zůstaly diváku skryty, jsou odhaleny a utvářejí podobu těchto objektů.

Poslední z objektů s názvem Light object je nejnovější prací zastoupenou na výstavě. Je to pokus o odlití vzduchu, který byl zachycen pomocí nafukovacího balónu. Světelné efekty umocňují pocity až nebeské povznášející lehkosti.