Instalace vytvořená do galerie NONSTROP, Jihlava, 2021.
Intervence s názvem Čekání na sníh reaguje na klimatické změny. Ty jsou dnes často reflektovaným tématem a tato práce je pojímá spíše odlehčeným způsobem v podobě řady, vytvořené z meteorologických balónů, které fungují jako sondy. Čekání na sníh by mělo upozorňovat na úbytek sněhu především na horách, čehož si například minulou zimu nešlo nevšimnout. Instalace je spíše konstatováním problému, nenavrhuje přímé řešení, slouží spíše jako varování. Červená barva by měla sloužit jako ukazatel vhodných podmínek pro sníh, pokud je správná teplota a vlhkost, čidlo z balónu přenese data do uličky a balón se rozsvítí. Meteorologické balóny byly zvoleny z důvodu navození dojmu, že jde o vypuštění sondy, k čemuž mají původně sloužit a jsou přivázány a zastaveny v dohledné výšce přijatelné pro oko diváka stojícího v uličce. Balóny obsahují zařízení na snímání údajů z různých výšek nad uličkou. Údaje jsou přenášeny na display, který ukazuje teplotu, která je ve výšce balónu. Balóny tak slouží v podstatě jako hlídka, která vyhlíží sníh v diagonále a logickém sledu nad uličkou.
Zvláštní poděkování patří sponzorům hélia AIR PRODUCTS spol. s r.o. a filamentů na 3D tisk Plastům Mladeč.
Návrh památníku hornických tradic, vizualizace, soutěž na vytvoření památníku, Most, 2020
Památník v podobě průsvitné trubice je koncipován do prostoru náměstí Velké mostecké stávky. Myšlenkou památníku je proudění informace ze země na povrch. Z vyhloubeného otvoru v zemi o oprůměru 500mm vybíhá plexisklová trubice ve smyslu informace pokračující z podzemí na povrch. Doplňuje tak původní myšlenku pouhého zasklení otvoru v zemi, samotný prosklený osvětlený otvor v zemi by patrně nesplňoval požadavky na monumentálnější dílo, trubice je tak pokračováním myšlenky vyvést informaci z podzemí na povrch. Důležité je zde proniknutí pod zem, kde horníci své povolání vykonávají a tím pádem by měl vyvolat dojem, že trubice vede až do velké hloubky, kam oko však již nedohlédne. Světelný paprsek pomyslně informaci vynáší až donekonečna nad zemský povrch. Červené světlo bylo vybráno jako zástupce něčeho upozorňujícího, může symbolizovat také nebezpečí, které hornické povolání doprovází, je zde tak zástupcem varujícím před nebezpečnou profesí a měl by připomenout utrpení těch, kteří důlní neštěstí nepřežili. Památník také volně svojí podobou navazuje na důlní neštěstí, která bohužel často doprovází požáry a výbuchy, proto je zvoleno červené světlo, které částečně může toto nebezpečí připomenout. Průhledná trubice tak slouží primárně pro vyvedení informace a její vertikální podoba zároveň následuje požadavek na podobu památníku. Červené světlo na památník upozorní i v nočních hodinách, kdy by pouze otvor v zemi a trubice nebyly patrné, památník je tak viditelný 24 hodin denně. Monumentálnost tak není vybudována velikostí památníku (4000mmm), ale spíše světlem, které vytváří dojem mohutnějšího objemu šířením světla kolem sebe. Trubice je vyrobena z materiálu plexiglas, kvůli odolnosti a průsvitnosti materiálu. Díky průsvitnému materiálu máme šanci nahlédnou i pod povrch země. Okolo trubice je při zemi umístěna informace o připomínce horníků (ocelová kulatá deska průměr 1100mm, šířka desky 10mm, písmo vylaserováno do desky), text se logicky vine dokola trubice a nenápadně tak doplňuje celý památník (text ve znění: Připomínka hornických tradic a důlních neštěstí v Mostě, věnováno všem horníkům. 2020.). Deska je vyrobena z oceli.
Plexisklová trubice vede pod zem cca 500mm, kde je upevněna k betonovému základu o rozměru 1000X1000mm. Trubice je přilepena ke kovové konstrukci, která je ukotvena kotevními šrouby (M16x95/100) k betonovému základu.
Shapeshift, galerie OFF/FORMAT, společná výstava, spoluvystavující: Andrea Uváčiková, Brno, 2019.
Hlavním tématem výstavního projektu SHAPESHIFT Andrey Uváčikové a Zuzany Bartošové je pojednání o objektu, jeho reprezentaci a remediaci. Artefakty vytvořené přímo pro výstavu v galerii OFF/FORMAT na sebe navazují a ovlivňují se navzájem. Výchozí jsou tisky tvořené technikou suché jehly, serigrafické tisky a kresby objektů, ve kterých Andrea Uváčiková zkoumá možnosti zobrazení objektu v prostoru tak, aby byla potlačena jeho prostorovost. Tyto studie přebírá Zuzana Bartošová a na jejich opětovném převodu do trojrozměrné formy (ovšem již v posunuté, digitalizované formě) rekonstruuje tvary do podoby minimalistických objektů. Klade v nich důraz na viditelnost struktur, které vznikají přirozeně při 3D tisku. Nástroje determinují i velikost a barevnost jednotlivých segmentů, z kterých jsou objekty sestaveny. Ačkoliv autorka zadává stejná vstupní data, použitím až třech různých tiskáren se v jednotlivých segmentech objevují drobné odlišnosti. Dalším zastoupeným médiem jsou fotogramy a tisky, při jejichž „laboratorním objevování“ autorky využily již hotové objekty – buď jako matrice pro tisk nebo při osvitu na fotopapír. Opět se v těchto přístupech uplatňuje pokus o rekonstrukci objektu, ovšem za využití dvourozměrných médií.
Intervence ve veřejném prostoru, materiál: PVA, kovová konstrukce, Kukačka, platforma negalerijní prezentace současného umění, spolupráce s Andreou Uváčikovou, Ostrava, 2019.
Projekt txt.5.0 autorek Zuzany Bartošové a Andrey Uváčikové sestává ze série pěti slov tištěných 3D tiskem z vodou rozpustného materiálu, která jsou rozmístěna do veřejného prostoru Ostravy. Text byl odjakživa spojen s šířením informace a je základním komunikačním prostředkem. Médium tisku zase zprostředkovávalo texty, neboť právě jeho prostřednictvím se informace nejsnáze šířily. V „tekuté době“ jak ji nazývá Zygmunt Bauman, se však tyto informace rozplývají, texty a obrazy se stávají fluidními, neuchopitelnými, tak jako sám život, který je zde, ale zároveň někde jinde. Slova, která autorky vybraly, se asociativně vztahují k prostředí, kde se nacházejí. Dohromady, z nich však lze vyčíst i obecnější poselství o našich životech, ovšem jen na chvíli, dokud se neztratí v toku času (a vody).
Sousoší Odloučení je složeno ze dvou částí, které v nás vyvolávají pocit napětí díky pomyslným hmotám, které by do sebe při jejich spojení zapadly, avšak jsou tak daleko od sebe, že je jejich spojení nemožné. Odloučení je situováno v blízkosti města Mikulov a místa, kudy vedla železná opona. Sousoší bylo instalováno při výročí třiceti let od pádu železné opony, jako připomínka všeho a všech, kteří byli odloučeni režimem. Stezka, která vede skrz sousoší, může být chápána jako průsečík tohoto napětí, které by zde mělo vznikat a člověk, který prochází po stezce, se tak může přímo konfrontovat se sousoším. Kmeny lípy a jasanu vysoké 3 metry jsou minimálně opracovány geometrickými zářezy a povrch kmenů je v případě lípy nahrubo osekán dlátem na rozdíl od kmenu jasanu, který je zbroušen do hladka. Na sochách je patrná i jiná kresba dřeva, která je zanechána ve své syrové podobě. I přes tuto různorodost obou polovin kmenů a vzdálenosti mezi nimi vidíme, že k sobě sochy patří.
Intervence ve veřejném prostoru, materiál: PVA, plexisklo, polystyren, Sochy zahradě, Kroměříž, 2019.
Cirkulace navazuje na sérii se stejným názvem, která se snaží řešit problematiku neustále se opakujících cyklů. Toto téma se odráží také v těchto objektech, které jsou částečně automaticky generovány počítačem. Tyto tři zástupci nikde nekončících tvarů (kruh, osmička a smyčka) jsou automaticky orotovány tyčemi, které drží samotný tvar a které rotují po pomyslné spirále umístěné uvnitř. Celá instalace naráží na pomíjivost a neustálý koloběh kolem nás. Zaobírá se také problematikou absence materiality a její důležitosti (nedůležitosti) v současné umělecké tvorbě. Technika 3D tisku je použita jako nástroj sochaře, který ji využívá k usnadnění práce, ale zároveň je limitován jejími možnostmi a testuje její hranice. Materiál PVA, je při běžném tisku předurčen k zániku a slouží jen jako podpůrná hmota a je úmyslně vybrán a použit k výrobě soch, avšak díky svým vlastnostem při reakci s vlhkostí a vodou je předem předurčen k zániku. Hodiny práce na objektech jsou tak nenávratně zničeny vlivem samotného prostředí Dlouhého rybníka. Postupné rozpouštění objektů pod dopadáním kapek vody a jejich následné zmizení je zamyšlení nad samotnou potřebou člověka po sobě zanechat stopu, která však často s postupem času úplně zanikne.
Jednotlivé objekty jsou tištěny na 3D tiskárně z rozpustného filamentu PVA, který se při běžném tisku používá pouze jako ve vodě rozpustná podpora pro samotný tisk.
Světelná instalace reaguje na prostor samotné galerie. Jednotlivé objekty umístěné v prostoru jsou inspirovány jeho rozměrem, tvary i tektonikou. Instalace složená ze světelných objektů geometrických tvarů reaguje na pohyb návštěvníků. Při přiblížení se objekt rozsvítí natolik, že je takřka nemožné si ho prohlédnout. Diváci tak přímo ovlivňují intenzitu světla v prostoru. Instalace se zamýšlí nad samotným galerijním provozem a podstatou vystavování artefaktů. Světelný aspekt zamezuje bližšímu prozkoumání si objektů a divák je tak postaven do situace, kdy je mu zamezena činnost, tak běžná pro daný prostor. Objekty geometrických tvarů jsou částečně automaticky generovány v počítači a jejich podoba je definována programem, který určuje jejich vzhled, výplň, rozměry apod. Objekty jsou záměrně ovlivněny technikou 3D tisku a nesnaží se maskovat tento fakt, naopak přímo pracují s touto estetikou. Nejvíce je tento aspekt viditelný při prosvětlení průsvitného materiálu, kdy se na povrch promítá kubická výplň objektu, která je za normálních okolností naprosto skrytá. Instalace je doplněna o zvukovou stránku, kdy se spolu s rozsvícením objektů spouští zvuk, který je vždy vytvořen na základě daného tvaru a reflektuje tak prostor galerie, kterým jsou objekty inspirovány.
