Metoda ledovce

Metoda ledovce, skupinová výstava No Weather Today, Galerie města Plzně, spolupráce s Andreou Uváčikovou, 2023

„Je to len špička ľadovca.“ Špička ľadovca ako niečo povrchové a povrchné, čo vidíme voľným okom, ale pod tým je zvyčajne niečo viac. Špička ľadovca ako malá časť toho, čo je. Ako predzvesť toho, čo bude.

Inštalácia si prepožičiava na prvý pohľad prvoplánovú myšlienku topenia ľadovcov v dôsledku globálneho otepľovania. Bohužiaľ aj v dnešnej dobe sa mnohým ľuďom zdá byť globálna environmentálna kríza tak vzdialená, že ju považujú za niečo, čo sa deje „mimo nich“, za niečo, čo sa ich netýka, prípadne ju úplne popierajú. Koho a ako ovplyvňuje to, že niekde na opačnom konci zemegule sa topí ľadovec alebo že teplota mora stúpne o pár stupňov? Je to len špička ľadovca. Pod ňou je balík známych následkov, ktoré našu planétu čakajú, ale aj neznámy priestor nášho budúceho sveta, ku ktorému sa približujeme našim každodenným spôsobom života. Môžu byť aj naše obavy, strachy, stres a ďalšie subjektívne prežitky následkom toho, ako ako spoločnosť fungujeme? Môžu byť aj ony symptómom života, ktorý je až úzkostne separovaný od problémov „tam vonku“, tam na druhom konci planéty, separovaný od prostredia, v ktorom žijeme? A naopak: sú naše subjektívne problémy naozaj subjektívnymi, alebo v kontexte celoplanetárneho vývoja ponúkajú aj iné vysvetlenia, než že sú akousi „vadou každého jednotlivca“?

Text: Andrea Uváčiková

Instalace se skládá ze dvou objektů, první obsahuje text HOT, který je ponořen do akvária. Text je vytisknutý z rozpustného plastu PVA, na kterém je nános tiskařské barvy. Dílo je procesuální. Po rozpuštění písmen se potopí pouze barva.

Druhý objekt obsahuje sochu připomínající ledovec, kde je rozpustná pouze špička. Objekt je umístěn v akváriu spolu s čerpadlem, které čerpá vodu na špičku objektu. Voda se spustí pouze když přijde návštěvník, u objektu je umístěn senzor pohybu.

Instalace obsahuje kresby/texty, které navazují na objekty. Kresby se rozpínají do prostoru v okolí objektů na podlaze.

Text: Andrea Uváčiková

Nikdy nerealizované sochy, VIR Virtual Gallery

Virtuální výstava, kurátorka: Andrea Uváčiková, VIR Virtual Gallery, 2023 

https://www.instagram.com/reel/CxdGDdPs5Lp/

Výstava nikdy nerealizované sochy Zuzany Bartošové je souborem nikdy nerealizovaných soch, které jsou poprvé k vidění v galerii VIR. Autorka využívá virtuální prostor galerie a jeho specifiká, jakými je kupříkladu nepřítomnost gravitace, možnost prohlédnutí soch z neobvyklých ůlhlů, či detailů soch. Součástí výstavy je jsou také 2D obrazy reprezentující další nerealizované sochy nebo jednotlivé fáze, dokumentující jejich vznik.

Čo je obsahovým základom tvojej tvorby? 

Převážně se zajímám o tak zvané Cirkulace, stále se opakující stavy, kterým dávám hmotnou podobu nebo i tu virtuální. K opakujícím se dějům v každodenním životě se snažím hledat vhodnou podobu například ovlivněnou příkazem v programu. Všeobecně se dá říct, že bojuji se stereotypem a tím, jak z něho vybočit, přijde mi, že si vytváříme určité bubliny, cesty nebo i rituály z kterých se pak jen těžko dostáváme a stále je opakujeme dokola.

 Aké technológie využívaš v tvorbe? 

 V poslední době jsem se vzhlídla v 3D tisku, vždycky mě tato technologie fascinovala a v tvorbě to nabízí nové možnosti, které se doplňují s mým myšlením.

 Čo je hlavnou myšlienkou výstavy Nikdy nerealizované sochy? 

 Představuju sochařské objekty, které jsou stále jen ve fázi mé představy a ráda bych je někdy zrealizovala ve větším měřítku, představuji si je většinou v kovu a že by mohly mít kolem 6 m. Takže se dá říct, že by výstava mohla oslovit někoho, kdo by měl prostředky na jejich realizaci. 😀

 Pracuješ hodne s materiálom. Ako vnímaš dematerializáciu sochárskych objektov virtuálne vystavených v galérii VIR? Posunula táto forma výstavy tvoje diela do ďaľších obsahových rovín? 

 Virtuální forma nabízí takřka jakékoliv možnosti a člověk může popustit uzdu své fantazii a nemusí se nějak omezovat přízemními věcmi, jako je statika, zemská přitažlivost, kopání základů nebo údržba materiálu. V průběhu tvorby mě začaly zajímat textury, které dávám objektům, postupem času jsem jim dávala pořád větší význam, až jsem se dostala k celkově konceptuálnějšímu pojetí. Textury fotím zásadně v domácím prostředí a mají vždy podobu spojenou s nějakými každodenními rituály. Hodně to asi souvisí s tím, že jsem na mateřské a doma trávím o hodně víc času. Textury tak vznikají třeba mícháním zaschlých laků na nehty, pasty na zuby, fotím hračky v mýdlové vodě, dětské kapky kombinuji se zeleninovým příkrmem nebo fotím, jak nám glitchuje televize, vše to souvisí s každodenními činnostmi a jsme zase u toho stereotypu.

 Vnímaš nejaké pozitíva a negatíva toho, že výstava je realizovaná vo virtuálnom priestore? 

Pozitivní je, že člověk nemusí shánět materiál a věc doopravdy vytvořit, i když to mě vlastně baví, takže je to částečně i negativní stránka. Taky trávím víc času u počítače, což je i pozitivní, protože je mnohem snazší s miminem odběhnout k počítači než do ateliéru brousit sochu. 😀

 Prečo neboli vystavené sochárske objekty nikdy realizované? 

 Zatím jsem nenašla čas k jejich realizaci, jsou moc nákladné finančně nebo nemám prostor k jejich výrobě.

 Súčasťou výstavy sú aj 2D obrazy. Akým spôsobom sa vzťahujú k vystaveným 3D objektom? 

 Jsou to vizualizace 3D objektů, takže jsou to zase sochařské objekty jen vyrenderované do 2D podoby.

 Pristihla som sa, že v rozhovore označujem tvoje sochy za sochárske objekty. Považuješ ich vzhľadom k ich digitálnej podstate za sochy, objekty, eventuálne za niečo iné? Moja otázka smeruje prirodzene aj k vzniku týchto diel? Ako vznikli? 

 Považuju je za rovnocenné sochařské výstupy, stejně jako kdyby byly už vytisknuté nebo svařené. Vznikají většinou nějakým experimentem s různými programy, ve kterých kombinuji určité funkce, některé částečně vytvoří program, jiné skládám ručně, důležité ale je, aby nějakým způsobem cirkulovali, takže používám uzavřené křivky, zmnožení jednoho prvku, kruh, osmičku nebo spirálu, ty pak kombinuji s příkazem v programu.

 Chceš k výstave ešte niečo dodať? 

 Myslela jsem si, že vystavovat ve VR bude o něco jednodušší, ale ukázalo se, že připravit modely tak, aby byly funkční přece jenom není tak snadné, a ne všechny moje experimenty jsou vhodné k vystavení nebo na ně prostě tahle realita ještě není dost připravená. 😊

Barva je světlo

Společná výstava s Václavem Kočím, Výstavní síň Chrudim, 2023

Letní výstavu v Pippichově divadle charakterizují barvy, světlo a proměny. Projekt dvou brněnských umělců, sochařky Zuzany Bartošové a malíře konceptuálního založení Václava Kočího, je dialogem o barvě a světle. Pro oba, i když pro každého jinak, je barva důležitým médiem sdělení.

Když říkáme, že nějaký předmět má v našem světě určitou barvu, rozumíme tím, jakou barvu nejvíce odráží nebo nejméně pohlcuje. Světlo má z pohledu fyziky povahu částice i elektromagnetického vlnění. Světlo vidíme v rozsahu 380-780 nm vlnové délky. Světlo bývá spojené s poznáním. Barevné světlo dopadající do prostoru skrze skleněné vitráže hrálo důležitou roli v gotických stavbách, zastupovalo boží přítomnost. Vědec a alchymista Isaac Newton rozdělil světlo na sedm základních barev, protože sedmička je prvočíslo s mystickými významy. Světlo a barvu vnímáme skrze psychologické a funkční působení.

Ve světě umění se odlišuje světlo denní a umělé a světlo vyzařující a dopadající. Bez dopadajícího světla by většina umění, soch i obrazů, nebyla vidět. Vyzařování můžeme připsat zlatu, drahokamům, mystické stránce artefaktů a hlavně kinetickým objektům, jež mají dlouhou tradici. Neony používal před sto lety průkopník kinetismu, kutnohorský rodák Zdeněk Pešánek. Čechoameričan Frank Malina se zabýval luminiscencí od roku 1953.

            Obvyklým materiálem je pro Zuzanu Bartošovou 3D tisk, ale pro chrudimskou výstavu vybrala úplně nové interaktivní objekty citlivé na lidské impulsy. Smotky prefabrikovaných trubic reagují na dotyk (váha, tep, teplota), dech (alkohol) anebo čistě na lidskou přítomnost (hluk a zvuky). V blízkosti objektů lze dupat, tleskat, zpívat, hrát na hudební nástroje a dílo se barevně proměňuje. Autorka pracuje s opakujícími se barevnými cykly led světla, s počítačovým softwarem a různými senzory, včetně termosenzitivních. Světlo nechává kroužit a rytmicky zářit v prefabrikovaném materiálu, odložených recyklovaných trubkách, chráničkách kabelů, tzv. husích krcích. Umělkyně vybírala sledované parametry s vědomím, že každá lidská bytost je jedinečná, a dokáže původně bílé trubice rozehrát do odlišného barevného akordu. Vzhled svítících objektů je matoucí. V zatemněné prostoře, takzvaném black boxu, je podoba objektu sotva zřetelná, pozorujeme hlavně pulzující světlo. V čistém bílém funkcionalistickém sále se mnohem více projevuje kumulativní princip. Klubka, hadi, kupky sena, neurčitý tvar zacyklených vodičů světla může připomínat mimozemskou galaxii, nebo uzel nervových vláken vnímavých k různým projevům života.

Václav Kočí a Zuzana Bartošová společně vytvořili situaci, v níž na barevnou proměnu objektů reagují horizontální i vertikální obrazy a koláže sestavené z barevných pásků. Obojí společně se propisuje do naladění prostoru. Svítící objekty přímo vybízejí návštěvníky k účasti na barevné hře.

Text: Martina Vítková

Socha Marie Restituty Kafkové

Vizualizace soutěžního návrhu na vytvoření sochy Marie Restituty Kafkové, Brno, 2023

Hlavní myšlenkou celého návrhu je pomyslné propojení sochy s nedaleko stojícím rodným domem Marie Restituty v brněnských Husovicích. Rozměry sochy vycházejí z dispozice domu, kde ještě pod jménem Marie Kafková strávila první roky svého života. Socha zachovává poměr stran domu ve zmenšeném měřítku, aby více zapadl do určené lokality parku. Více než přesně přeneseným domem by měl být místem, kde je možné se skrýt před okolím a může tak sloužit k jakémusi zamyšlení, rozjímání či úkrytu před okolním světem. Stěny jsou seříznuty tak, aby nevytvořili zcela uzavřený prostor, ale propojili památník s parkem. Technologie 3D tištěného betonu je zvolena z důvodu, aby pomyslně jednotlivé vrstvy připomínaly vrstvení času. V jednotlivých vrstvách betonu tak můžeme spatřovat události a životní strasti, které Marii Restitutu za její život potkaly. Rozvlnění stěn a fluidní podoba domu připomíná určité zvraty, cesty a utrpení v jejím životě. Ve stěnách jsou umístěny dva skleněné kříže, které symbolizují její oddanost víře a odkazují na událost, kdy odmítala ze stěn nemocnice symboly víry sundat a dostala se tak do střetu s nacistickými orgány. Kříže ve stěnách jsou utaveny ze zeleného skla, jako odkaz na zálibu Marie Restituty v pivu, sklo by mělo vzdáleně svou barvou připomínat lahvové sklo. Kříže jsou umístěny tak, aby bylo možné jimi prohlédnout dovnitř či ven a jejich průsvitnost by měla umožnit slunečním paprskům proniknout skrz.

Technické řešení:

Památník se skládá ze dvou stěn ve tvaru L, které budou vytisknuté metodou 3D tisku z betonu. Tvar L měří: 4360mmX2630mm, tloušťka stěny 100 mm, každá stěna se skládá ze 2 vrstev tisku o průměru 50-70 mm. Pod stěnou je nutno umístit betonové základy v pásech 500 mm široké a 800mm hluboké. Tisk stěn by probíhal na místě.

Ve výšce 1500 mm je v každé stěně umístěn skleněný kříž o rozměrech 310X190, tloušťka 100mm. Kříže budou utaveny (technikou tavená plastika) ze speciálního skla, které je uzpůsobeno venkovním podmínkám s nízkou roztažností, které je schopné absorbovat rozdíly teplot.

Před památníkem bude umístěna v zemi kovová deska s nápisem Marie Restituta Kafková 1894–1943. Deska bude zhotovena z kovové desky o rozměrech 250X600mm ukotvena do betonového základu.