Konsonance

Konsonance, společná výstava s Andreou Uváčikovou a Zbyňkem Janáčkem v galerii AMB, Hradec Králové, 2022

KONSONANCE (neboli libozvuk) uspokojivý souzvuk, vzniká sladěním odlišností, posunů, odchylek. Trojitý virbl různých uměleckých osobností se setkává nad tématem čáry v kontaktu s prostorem. Čára je abstrakce, neboť svět se stále mění a linie zastupuje šev, spoj, jizvu, opakováním se skládají rastry a vystupují letokruhy. V sérii Shapeshift multimediální grafička Andrea Uváčiková a sochařka Zuzana Bartošová zkoumají 3Dtvary a jejich 2D projekce. Jak jim rozumíme, jak o tvarech přemýšlíme, jak si pamatujeme to, čeho se v mysli i reálně smysly dotýkáme. Zuzana Bartošová chápe linie „růstu“ 3D tištěného objektu jako svého druhu letokruhy. Bílý transparentní plast je artificiální hmotou, člověku přirozenou, vždyť jsme si ji ke svému užitku stvořili. Objekt vzniká vrstvením lineárních vláken a získává vlastnosti vnějšku a vnitřku, k nimž má co říci také denní a umělé světlo. Vztah mezi matérií a časem zkoumal už Leonardo da Vinci. Dodnes nás fascinuje otisk minulosti, přirozené narůstání, vrstvení, vnímáme uplývající čas zapsaný a uložený v hmotě. Andrea Uváčiková si klade otázku: Dokážeme třírozměrná tělesa ve dvou rozměrech rozpoznat, vždyť svět načítáme převážně dvourozměrně, v různých záznamech a digitálních médiích. Tradiční grafické hlubotiskové postupy dokážou nabídnout (byť nepatrnou) hloubku a plasticitu, ale autorka se vydává spíše cestou zobecnění. Intenzivní černá plocha ruší zneklidňujícím způsobem iluzi prostoru vybudovaného linií a světelnými valéry. Zbyněk Janáček zintenzivňuje jemný rytmus obou shapeshifterek vrstvením intenzivních barevných ploch přes sebe. Metalická folie ještě více zpřítomňuje představu odrazu a okna. Kam by okno mělo vést? Zevnitř ven, nebo naopak dovnitř, do zcela jiné dimenze? Objekty poučené mystikou světla rané gotiky opata Sugera, holandskou iniciační platformou De Stijl a průzkumem náhody, levitace a gravitace Huga Demartiniho jsou esejí o neustálém pohybu. Plošné objekty můžeme považovat v jistém smyslu za displaye či seriály. Tvary a jejich vztahy s plochou a prostorem se v nich stále mění, usazují, koncentrují, vyostřují. Permanentní pohyb je vlastností světa. Svět spěje k uspořádanosti, ale zároveň v ní nesetrvává. Destruuje harmonii svým pohybem a hledá novou, jinou, ne lepší, ne horší, živou a přirozenou. Konsonantní v díle všech tří tvůrců je zájem o vztah dvou a tří rozměrů, o otázku zobrazení a zpětného čtení této sofistikované řeči. Jak rozumíme světu a jak o něm můžeme skrze pojmy, znaky a obrazy mluvit a přemýšlet.